Po - Pá: 08:00 - 18:00

Rezervace

Jak se vydal Rumburak do Dobrého rána

Jak se vydal Rumburak do Dobrého rána
18. 12. 2020

Když jsem před časem přišel o křídlo, myslel jsem si, že už mě v životě nemůže nic horšího potkat. Ošklivě jsem se spletl.

 

Všechno to začalo zdánlivě obyčejným večerem. Chystal jsem se pomalu ke spánku, když v tom jsem si všiml, že člověk, který se o mě stará, mi pečlivě chystá jídlo. Běžně chystá papání brzo ráno, takto večer nikdy, ale ta osoba bývá často mimo, takže jsem proti tomu nic nenamítal. Zrní, senegalské proso, maso, dokonce vytvořil můj oblíbený salátek z ovoce a zeleniny. Zajímavé bylo, že to chystal jenom mně. Mým spolubydlícím nenachystal nic.. Nebudu lhát, byl jsem potěšen. Můj člověk si myslí, že máme spolu nějaký hlubší vztah, a protože já z něj nejsem tak paf jako on ze mě, chce si šplhnout a podstrojuje mi. Špatné tušení jsem začal mít, když to všechno nacpal do malé tašky a dal ke dveřím. Jsem velice chytrý pták a došlo mi, že tady něco nehraje. Že mám pravdu mi došlo, když mi můj člověk s přepravkou v ruce nadšeně oznámil: „Rumbiku, zítra ráno jedeš do televize, budeš v Dobrém ránu! Bude z tebe celebrita! Pecka co?! Jo a dneska večer přespíš u veterinářky, ať ráno můžete vyjet rovnou tam.“ Postavilo se mi všechno peří na těle.. Zaprvé, nesnáším, když mi někdo říká Rumbiku… Nejsem žádná ťuťuňuňu andulka, jsem Rumburak! Zadruhé cože??? Ví, jak nesnáším lidi, hluk, chaos a podobně! Ale ze všeho nejhorší byla ta poslední věta! Veterinářku fakt nemusím! Fakt ne! Prozatím žádná návštěva u ní nebyla nic moc, natož s ní strávit noc.. No málem jsem spadl z bidla. Ale než jsem se nadál, už jsem se vezl v přepravce vstříc šílenému dobrodružství.

 

Dojeli jsme tedy na veterinu, kde mě můj člověk předal recepční a když se ní konečně vykecal, podal jí instrukce k mému krmení, zmínil i můj oblíbený salátek a že bez něj nemůžu ráno fungovat. Rozloučil se se mnou s tím, že mi drží palce a odešel. Získal jsem tak čas vymyslet pomstu, než si mě vyzvednou… Zadarmo jim to přece nedám.

 

Večer skutečně pro mě přijela veterinářka a nadšeně mě pozdravila. Ovšem nadšení bylo pouze z její strany… No a jeli jsme k ní domů. V noci jsem nemohl spát. Spřádal jsem totiž plány, jak se jim pomstít. Ani nevím jak, usnul jsem nad ránem a vzbudila mě až veterinářka se slovy „Tak jedeme.“ Vůbec jsem se nemohl vzpamatovat, bylo to všechno tak rychlé. Dostal jsem zrní, čistou vodu a jelo se. Bušil jsem do přepravky, jakože kde mám svůj ranní salát, ale ona jen řekla: „Neboj, jsem taky trochu nervózní.“ Krucinál, to je mi jedno, já chci svůj salát!

 

Měli jsme vyzvednout ještě nějakou její pomocnici, takže jsme spěchali. Když jsme ji teda vyzvedli a ona nakoukla do mé přepravky, aby mě pozdravila, málem mě omylo. Další osoba z veteriny, kterou moc dobře znám a láskou ani k ní zrovna netíhnu.. Den nemohl být horší. No nic, jeli jsme do televize. Všechno se zdálo fajn, ty dvě v autě kafraly, já stále spřádal plán pomsty, no a najednou… Kleklo jim auto! Já se v té přepravce málem popukal smíchy, to vám povím. Nikam se nepojede, nestihneme to! Jsem si od radosti zobnul zrní. Jenže to by nebyla veterinářka, aby duchapřítomně nezačala řešit situaci. Zaslechl jsem slovo Taxík. Hrklo ve mně.. Nakonec se jim podařilo nějakým zázrakem dát auto do pořádku a rozjeli jsme se. Až pak jsem si všiml, že vedle mě v přepravce sedí tři koťata. To mi zvedlo náladu, děsil jsem je přes otvory v přepravce. Nepostřehl jsem, jak a kdy se tu ocitla a taky proč, ale měl jsem na chvíli zábavu. Baví mě děsit okolí..

 

Dojeli jsme na místo. Ty dvě zkontrolovaly, zda vypadám dobře a přenesly mě do zákulisí, koťata taky, ta měla jít na scénu dřív než já. Konečně z nich vypadlo něco chytrého… To nejlepší přece na konec. Sledoval jsem veterinářku, jak mluví o koťatech do kamery a říkal jsem si „Zapomeň, že mě budeš takto muchlat.“ Její pomocnice mě neustále kontrolovala, zda jsem v pořádku, ale že by mi měla dát konečně salátek, to ji nenapadlo. O tom, jak se mi daří, poctivě informovala mého člověka, který se doma celý nervózní třepal na židli. V přestávkách mezi vysíláním na mě koukali všichni ze štábu, moderátorka nakonec neodolala a chtěla si mě vytáhnout. Přišla moje chvíle! Krásně oblečená moderátorka, slušelo jí to, taková ptačí nadílka na sukýnce by se šikla. Jenže veterinářka mě zkušeným chmatem vytáhla, předala moderátorce, ta si se mnou udělala fotku a bylo vymalováno. No ale pravda, trochu jsem ji potrápil – zakřičel jsem do ouška pár peprných vět, ale asi tomu nerozuměla.

 

Ale něco se mi přece jen povedlo. Podařilo se mi totiž v jednu nestřeženou chvíli prchnout přes celé zákulisí pod topení a trochu těm dvěma zvednout tlak. Chytit mě totiž není zrovna žádný med. Veterinářku to ale nevyvedlo z míry tak, jak bych si představoval, takže jsem nechal poddat. Nicméně dávaly si na mě větší pozor..

 

Ještě párkrát se představila před kamerou ta malá koťata, vypadalo to, že je to baví. Nechápu.. Kočky jsou divné. Mluvilo se o jejich záchraně, o hledání domova, o správném krmení, o Silvestru, no o všem možném. Veterinářka měla vše pod kontrolou. Já stále čekal s její pomocnicí v zákulisí. Občas mě vyfotila a fotku poslala mému člověku, toho já stokrát v duchu proklel.

 

Koťata domňoukala, ještě pár přestávek a bylo to tady, přišel jsem na scénu já! Veterinářka mě odnesla i s přepravkou před kamery a začala povídat. Párkrát jsem si zabouchal do přepravky, aby jako viděli, zač jsem toho loket!  Povídala o Animal Box, o divokých zvířatech a pak začala konečně vyprávět o mně. Moderátoři chtěli, ať mě vytáhne. Musím podotknout, že veterinářce to taky velmi slušelo, skoro stejně tak jako mně a to se mi hodilo do mého plánu. Když mi nevyšlo znehodnotit ošacení moderátorky, podaří se mi to teď a tentokrát to bude hodně osobní! Bohužel, veterinářka nade mnou vyzrála, zkušeně mě vytáhla a držela tak odborně, že jsem neměl šanci provést pomstu. Nezpanikařil jsem a když už nic, alespoň jsem jim to opepřil a pořádně jsem si zanadával. Na veterinu, na celou televizi, na svého člověka doma, na všechno a na všechny, a protože jsem byl natolik sprostý, raději mě dala zpátky do přepravky. Byl jsem spokojen. Natřel jsem jim to.

 

Chvíli ještě vyprávěla o mém životě a když přišla řeč na to, čím se krmím, zpozorněl jsem. Zmínila i ten salát, který jsem stále nedostal. Pochopil jsem, že asi došlo ke komunikačnímu šumu a ony měly za to, že jsem ho s sebou nevyfasoval. Mávnul jsem nad tím křídlem, u lidí mě nic nepřekvapuje. Hlavně, že už pojedeme domů. Další omyl..

 

Po mém skvělém vystoupení mě naložili i s mým kočičím doprovodem do auta a vyjeli jsme. Dostal jsem šok, když jsem zjistil, že jsme nedojeli domů, ale do Zoo Ostrava, kde si potřebovala veterinářka ještě něco vyřídit. Neskutečně mi ta osoba pije krev. Cestu ze Zoo jsem dobře mapoval a při sebemenším podezření, že nás čeká ještě nějaká zatracená zastávka, jsem byl připraven spustit takový kravál, že bychom jeli už jen přímo domů! Měly štěstí, konečná stanice sice byla veterina, ale už to bylo na dobré cestě. Dokonce jsem dostal i ten svůj salát.. Můj člověk dostal informaci, že si mě může vyzvednout, takže vše bylo fajn. Když přijel, spustil na mě spoušť jak jsme byli všichni skvělí, boží, nádherní, že je pyšný a nevím co ještě..  No, asi nepochopil, co jsem o něm v televizi říkal, ale to je jedno. Docela rád jsem ho viděl. Když jsme přijeli domů, jakože fakt domů, ukazoval mi záznam a musím uznat, že jsem byl dokonalý! Výsledek nakonec nebyl tak špatný a jestli bych ještě někdy dostal tu nabídku vystupovat v televizi, asi bych neodmítnul. Jsem rozená hvězda!

Mohlo by se Vám líbit